Cesta za sluncem
Bez plánů Fiatem 500 na konec Evropy, norský Nordkapp
 

Nordkapp, Norsko. Zařadil jsem, sešlápl plyn a vyrazil z Pardubic za svým cílem vzdáleným 3 440 km. Bude to stačit na vyčistění hlavy? Dál to vlastně v Evropě autem už ani nejde, takže bude muset. Navigace mi spočítala cestu na 38 hodin. To je přece den a půl jízdy tam, podívám se na půlnoční slunce a pojedu den a půl zpět. Výlet akorát na čtyři volné dny, no ne? 

 

První zastávka byla někde na úrovni Lipska, byla teprve jedna hodina po půlnoci, ale už jsem cítil, že si musím dát oddech. Zastavil jsem na dálničním odpočívadle, vytáhl spacák a zachumlal se přímo v autě. Pětistovka je přece na přespání jak dělaná :-). Brzo ráno mě navigace nasměrovala přes třetí nejdelší visutý most na světě – most Storebaeltsbroen, čili Most přes záliv Velký Belt, do Dánska a dále do městečka Helsingør. Vyhnul jsem se díky tomu placenému mostu mezi Kodaní a Malmö, což se nakonec ukázalo jako nešťastné řešení. Z Helsingøru jede do Švédska trajekt asi za 1 500 Kč, což by nevadilo (most by byl jen o trochu levnější), horší bylo, že mě při výjezdu z trajektu zastavili celníci, protože jsem už byl vlastně ve Švédsku a přijel po moři (na mostě funguje hranice Schengenského prostoru). Česká značka, samotný řidič… asi jsem vypadal podezřele, protože mi udělali hodně pečlivou prohlídku. Stál jsem před autem, ve kterém mi zůstaly všechny věci včetně mobilu a ve kterém mi po dvou batozích nacpaných fototechnikou poskakoval vlčák celníků. Pak štěkl. Vlčák, ne celník. Říkal jsem si, asi je hotovo a všechno je v pořádku a budu moct za chvíli pokračovat. To jsem se tedy spletl! Celník mě odvedl dovnitř budovy a zavřel mě do vykachlíčkované místnosti, která měla kliku pouze z vnější strany. A sakra! Hned mi začaly v hlavě vířit otázky „co se to děje?“, „co jsem provedl?“, „co mi kdo strčil do auta, když jsem spal v Německu?“, „co závadného bych mohl mít v autě?“ Nic! Nebo ano? Nic mě nenapadalo, ale když jsem ještě po dvou hodinách seděl na stejném místě, tak už jsem tušil problémy. Pak se dveře otevřely, vešla policistka s lahvičkou v ruce. V ní jsem poznal svůj pepřový sprej. Ne v policistce, ale v lahvičce samozřejmě. Hned mi vysvětlila, že ve Švédsku je držení pepřového spreje trestný čin na úrovni držení nelegální zbraně. To zírám, netušil jsem to, myslel jsem, že v EU je to všude stejné jako v ČR. Já svůj pepřák nosím jako fotograf divoké přírody pořád mezi fotovybavením. V případě setkání s nebezpečným divokým zvířetem ve volné přírodě by se totiž mohl hodit na obranu. Trochu jsem se opotil, protože mě poučila, že za to může být odnětí svobody až na několik let. Naštěstí jsem dostal nižší trest v podobě pokuty, kterou když zaplatím, bude vše uzavřeno. Podepsal jsem papíry, ve kterých byla uvedena pokuta 17 000 švédských korun a která mi bude zaslána českými úřady. Kolik to sakra asi je? Asi hodně. Ale prý mi dali nejnižší možnou sazbu. Tak alespoň něco. Mohl jsem dojít konečně k autu, vedle kterého byly vyrovnané všechny věci včetně fotoaparátů a objektivů. Prý se ale k fototechnice chovali slušně. Snad jo. Po pěti hodinách od výjezdu z trajektu jsem do fiátka znovu všechno naskládal a vyrazil na další cestu směrem na Nordkapp. Ještě jsem si na internetu zjistil, že 17 000 švédských korun je asi 40 000 korun českých. Pane jo! Ale také jsem místo v autě mohl sedět ještě ve vykachlíkované kobce nebo někde jinde. No tak snad jsem si vybral všechnu smůlu teď. Raději jsem nemyslel na to, že by podobné zážitky měly pokračovat, a frčím Švédskem dál na sever. 
Zdrželo mě to! První noc ve Skandinávii jsem musel strávit na parkovišti ještě před Stockholmem. Postavil jsem si stan, abych se lépe vyspal. Naštěstí to jde ve skandinávských zemích téměř kdekoliv, kde nebudete nikoho rušit. Ráno byl kolem Stockholmu provoz a za ním skončila čtyřproudová dálnice a dál na sever pokračovala sice široká, ale jen dvouproudová silnice. Rychlost byla sice stále 100 km/h, ale i tak cesta ubíhala pomalu. 

Díky tomu jsem ale stíhal sledovat krajinu kolem. Podél zálivu byla vážně moc pěkná. Zastavil jsem na vyhlídce u visutého mostu do oblasti Höga Kustenleden (Vysoké pobřeží). Nejraději bych si byl udělal neplánovaný trek. Po pobřeží vedly pěkné cesty ve výšce 250 metrů přímo nad mořem. Ale ne, můj cíl byl přece Nordkapp, žádné zdržování, jel jsem dál. Doprava pomalu řídla, krajina se zplošťovala a stále více zalesňovala. V půl jedenácté večer slunko stále svítilo a já se blížil k polárnímu kruhu. A zažil jsem také první setkání s losem! Stál si nehnutě přímo uprostřed silnice. Dojel jsem pomalu až k němu a on si klidným krokem odešel do lesa. Když jsem vyskočil s foťákem v ruce z auta, už byl schovaný v houštinách. Nebo tam vůbec nebyl? Nezdálo se mi to? Ne, na záznamu kamery v autě je zachycený. Na polární kruh, místo, kde nezapadá slunce, jsem dorazil o půl jedné ráno. Samozřejmě mi to nedalo, hned jsem vytáhl foťák a dron. Teprve pak jsem postavil stan na břehu řeky Torne, hraniční řeky s Finskem, a po jedné hodině ranní, za svitu Slunce, jsem šel poprvé za polárním kruhem spát. Vstával jsem v sedm hodin a posnídal přímo na čáře polárního kruhu, u monumentu zeměkoule. Teploměr v autě v tuto ranní dobu ukazoval 25 °C. To mně připomnělo, že zimní výbavu, jako termo prádlo nebo sněhové řetězy, kterou jsem doma pro jistotu přibalil, nejspíš nebudu potřebovat. Před polednem jsem po cestě dokonce sjel k řece, vzal plavky, které jsem si také přibalil, a za polárním kruhem se vykoupal v řece Etuväylä. To už se mi možná za polárním kruhem nikdy v životě nepoštěstí. Okolní krajina vypadala spíš jako na jihu Evropy – písečné pláže, tyrkysově modrá voda, rozkvetlé louky, to, že jsem byl na severu, připomínali pouze sobi, procházející se volně po krajině a po silnici. Pak už jsem přejel hranice s Norskem. Tam na mě padla únava, zastavil jsem proto na malém odpočívadle a musel si dát alespoň krátký spánek, který mě neskutečně osvěžil. Po cestě dále jsem minul Altu, nejsevernější město s více než 10 000 obyvateli, a frčel si to dál přes rozsáhlou náhorní planinu v kraji Troms og Finnmark. Na Nordkapp zbývalo asi 250 kilometrů, v Čechách tak dvě a půl hodiny jízdy. Ale tady ne. Kvůli klikatícím se silnicím kolem fjordů se nedá jet moc rychle. Pak pár rozkopaných silnic, pár sobů na silnici... ti se prostě musí fotit, i když zrovna docela línali na letní srst. Po třech a půl hodinách jsem přijel v osm hodin večer k tunelu na samotný Nordkapp, který měří téměř sedm kilometrů, je asi 210 metrů pod mořem a vypadá jen jako úzká silnice vytesaná přímo do skály. Vede nejdřív prudce dolů a pak prudce vzhůru. 

​

Po projetí tunelu ještě není konec cesty, ještě několik desítek kilometrů serpentinami a kolem dalších a dalších fjordů. Svůj cíl, Nordkapp, jsem dobyl 5. července v devět hodin večer. Slunce svítilo, teploměr ukazoval 15 °C. Obsazenost obřího parkoviště byla minimální, tak desetinová oproti kapacitě. Neměl jsem tak problém zaparkovat fiátka na „nejlukrativnější“ části s výhledem přímo na sever a šel jsem si na nedalekou kamenitou louku postavit stan. Byl tam skutečně „nával“. Celkem tři stany. Na Nordkapp se platí vjezd, který Vám umožní pobýt zde 24 hodin od vjezdu, takže můžete zažít jedno „půlnoční slunce“ a využívat návštěvnického centra, kde je veškeré zázemí včetně interaktivní prohlídky historie Nordkappu s kinem. Měl jsem štěstí, v mém vymezeném čase bylo krásné počasí s jasnou oblohou a já si mohl naplno užít své vysněné půlnoční slunce. A byl to fakt zážitek, který se nedá moc popsat slovy – koukáte na slunce, jak klesá a klesá a najednou se „pár metrů“ nad hladinou moře zastaví, chvíli pokračuje rovnoběžně s mořskou hladinou a za chvíli zase začne stoupat. Natočil jsem si video, celé to nafotil a pak jsem mohl ulehnout do stanu.

​

Díky skvělému místu jsem ale mohl dál slunce sledovat přímo ze stanu, pomalu stoupalo výš na oblohu, a já pomalu asi ve dvě ráno usínal v jeho společnosti. V osm ráno už jsem byl zase na nohou, musím si to tu přece užít.