2021-07-09 - 23.33.44 - Norsko - M2P - DJI_0502 - Leirfjord.jpg

Cesta za sluncem
Bez plánů Fiatem 500 na konec Evropy, norský Nordkapp
 

Asi každý má občas pocit, že je jeho život tak nějak celý „na levačku“, nic se nedaří, všechno na něho padá a už neví, jak dál. Tak ten jsem měl zrovna já! Chtělo to vyčistit si hlavu. Jenže jak? Někam vypadnout? Díky letním svátkům mě čekal zrovna prodloužený víkend. Takže kam? Neeeeee… to, co mi první vytanulo v hlavě, byla blbost! Ale chtěl bych jet přece někam daleko… Ne, okamžitě mě napadlo, že je to blbost! No, ale přece jen jsem zašel do outdoorového obchodu ve čtvrtek večer koupit stan a pár kempingových věcí, které mně chyběly. V pátek jsem dorazil neodkladné pracovní věci a navečer nasedl do našeho fiátka, tedy Fiatu 500, typicky kempingového auta. Pustil jsem navigaci a do ní zadal jedno slovo. Tu blbost, která mě napadla ve čtvrtek odpoledne a kterou jsem už nedostal z hlavy.

Nordkapp, Norsko. Zařadil jsem, sešlápl plyn a vyrazil z Pardubic za svým cílem vzdáleným 3 440 km. Bude to stačit na vyčistění hlavy? Dál to vlastně v Evropě autem už ani nejde, takže bude muset. Navigace mi spočítala cestu na 38 hodin. To je přece den a půl jízdy tam, podívám se na půlnoční slunce a pojedu den a půl zpět. Výlet akorát na čtyři volné dny, no ne? 

 

První zastávka byla někde na úrovni Lipska, byla teprve jedna hodina po půlnoci, ale už jsem cítil, že si musím dát oddech. Zastavil jsem na dálničním odpočívadle, vytáhl spacák a zachumlal se přímo v autě. Pětistovka je přece na přespání jak dělaná :-). Brzo ráno mě navigace nasměrovala přes třetí nejdelší visutý most na světě – most Storebaeltsbroen, čili Most přes záliv Velký Belt, do Dánska a dále do městečka Helsingør. Vyhnul jsem se díky tomu placenému mostu mezi Kodaní a Malmö, což se nakonec ukázalo jako nešťastné řešení. Z Helsingøru jede do Švédska trajekt asi za 1 500 Kč, což by nevadilo (most by byl jen o trochu levnější), horší bylo, že mě při výjezdu z trajektu zastavili celníci, protože jsem už byl vlastně ve Švédsku a přijel po moři (na mostě funguje hranice Schengenského prostoru). Česká značka, samotný řidič… asi jsem vypadal podezřele, protože mi udělali hodně pečlivou prohlídku. Stál jsem před autem, ve kterém mi zůstaly všechny věci včetně mobilu a ve kterém mi po dvou batozích nacpaných fototechnikou poskakoval vlčák celníků. Pak štěkl. Vlčák, ne celník. Říkal jsem si, asi je hotovo a všechno je v pořádku a budu moct za chvíli pokračovat. To jsem se tedy spletl! Celník mě odvedl dovnitř budovy a zavřel mě do vykachlíčkované místnosti, která měla kliku pouze z vnější strany. A sakra! Hned mi začaly v hlavě vířit otázky „co se to děje?“, „co jsem provedl?“, „co mi kdo strčil do auta, když jsem spal v Německu?“, „co závadného bych mohl mít v autě?“ Nic! Nebo ano? Nic mě nenapadalo, ale když jsem ještě po dvou hodinách seděl na stejném místě, tak už jsem tušil problémy. Pak se dveře otevřely, vešla policistka s lahvičkou v ruce. V ní jsem poznal svůj pepřový sprej. Ne v policistce, ale v lahvičce samozřejmě. Hned mi vysvětlila, že ve Švédsku je držení pepřového spreje trestný čin na úrovni držení nelegální zbraně. To zírám, netušil jsem to, myslel jsem, že v EU je to všude stejné jako v ČR. Já svůj pepřák nosím jako fotograf divoké přírody pořád mezi fotovybavením. V případě setkání s nebezpečným divokým zvířetem ve volné přírodě by se totiž mohl hodit na obranu. Trochu jsem se opotil, protože mě poučila, že za to může být odnětí svobody až na několik let. Naštěstí jsem dostal nižší trest v podobě pokuty, kterou když zaplatím, bude vše uzavřeno. Podepsal jsem papíry, ve kterých byla uvedena pokuta 17 000 švédských korun a která mi bude zaslána českými úřady. Kolik to sakra asi je? Asi hodně. Ale prý mi dali nejnižší možnou sazbu. Tak alespoň něco. Mohl jsem dojít konečně k autu, vedle kterého byly vyrovnané všechny věci včetně fotoaparátů a objektivů. Prý se ale k fototechnice chovali slušně. Snad jo. Po pěti hodinách od výjezdu z trajektu jsem do fiátka znovu všechno naskládal a vyrazil na další cestu směrem na Nordkapp. Ještě jsem si na internetu zjistil, že 17 000 švédských korun je asi 40 000 korun českých. Pane jo! Ale také jsem místo v autě mohl sedět ještě ve vykachlíkované kobce nebo někde jinde. No tak snad jsem si vybral všechnu smůlu teď. Raději jsem nemyslel na to, že by podobné zážitky měly pokračovat, a frčím Švédskem dál na sever. 
Zdrželo mě to! První noc ve Skandinávii jsem musel strávit na parkovišti ještě před Stockholmem. Postavil jsem si stan, abych se lépe vyspal. Naštěstí to jde ve skandinávských zemích téměř kdekoliv, kde nebudete nikoho rušit. Ráno byl kolem Stockholmu provoz a za ním skončila čtyřproudová dálnice a dál na sever pokračovala sice široká, ale jen dvouproudová silnice. Rychlost byla sice stále 100 km/h, ale i tak cesta ubíhala pomalu. 


Díky tomu jsem ale stíhal sledovat krajinu kolem. Podél zálivu byla vážně moc pěkná. Zastavil jsem na vyhlídce u visutého mostu do oblasti Höga Kustenleden (Vysoké pobřeží). Nejraději bych si byl udělal neplánovaný trek. Po pobřeží vedly pěkné cesty ve výšce 250 metrů přímo nad mořem. Ale ne, můj cíl byl přece Nordkapp, žádné zdržování, jel jsem dál. Doprava pomalu řídla, krajina se zplošťovala a stále více zalesňovala. V půl jedenácté večer slunko stále svítilo a já se blížil k polárnímu kruhu. A zažil jsem také první setkání s losem! Stál si nehnutě přímo uprostřed silnice. Dojel jsem pomalu až k němu a on si klidným krokem odešel do lesa. Když jsem vyskočil s foťákem v ruce z auta, už byl schovaný v houštinách. Nebo tam vůbec nebyl? Nezdálo se mi to? Ne, na záznamu kamery v autě je zachycený. Na polární kruh, místo, kde nezapadá slunce, jsem dorazil o půl jedné ráno. Samozřejmě mi to nedalo, hned jsem vytáhl foťák a dron. Teprve pak jsem postavil stan na břehu řeky Torne, hraniční řeky s Finskem, a po jedné hodině ranní, za svitu Slunce, jsem šel poprvé za polárním kruhem spát. Vstával jsem v sedm hodin a posnídal přímo na čáře polárního kruhu, u monumentu zeměkoule. Teploměr v autě v tuto ranní dobu ukazoval 25 °C. To mně připomnělo, že zimní výbavu, jako termo prádlo nebo sněhové řetězy, kterou jsem doma pro jistotu přibalil, nejspíš nebudu potřebovat. Před polednem jsem po cestě dokonce sjel k řece, vzal plavky, které jsem si také přibalil, a za polárním kruhem se vykoupal v řece Etuväylä. To už se mi možná za polárním kruhem nikdy v životě nepoštěstí. Okolní krajina vypadala spíš jako na jihu Evropy – písečné pláže, tyrkysově modrá voda, rozkvetlé louky, to, že jsem byl na severu, připomínali pouze sobi, procházející se volně po krajině a po silnici. Pak už jsem přejel hranice s Norskem. Tam na mě padla únava, zastavil jsem proto na malém odpočívadle a musel si dát alespoň krátký spánek, který mě neskutečně osvěžil. Po cestě dále jsem minul Altu, nejsevernější město s více než 10 000 obyvateli, a frčel si to dál přes rozsáhlou náhorní planinu v kraji Troms og Finnmark. Na Nordkapp zbývalo asi 250 kilometrů, v Čechách tak dvě a půl hodiny jízdy. Ale tady ne. Kvůli klikatícím se silnicím kolem fjordů se nedá jet moc rychle. Pak pár rozkopaných silnic, pár sobů na silnici... ti se prostě musí fotit, i když zrovna docela línali na letní srst. Po třech a půl hodinách jsem přijel v osm hodin večer k tunelu na samotný Nordkapp, který měří téměř sedm kilometrů, je asi 210 metrů pod mořem a vypadá jen jako úzká silnice vytesaná přímo do skály. Vede nejdřív prudce dolů a pak prudce vzhůru. 

Po projetí tunelu ještě není konec cesty, ještě několik desítek kilometrů serpentinami a kolem dalších a dalších fjordů. Svůj cíl, Nordkapp, jsem dobyl 5. července v devět hodin večer. Slunce svítilo, teploměr ukazoval 15 °C. Obsazenost obřího parkoviště byla minimální, tak desetinová oproti kapacitě. Neměl jsem tak problém zaparkovat fiátka na „nejlukrativnější“ části s výhledem přímo na sever a šel jsem si na nedalekou kamenitou louku postavit stan. Byl tam skutečně „nával“. Celkem tři stany. Na Nordkapp se platí vjezd, který Vám umožní pobýt zde 24 hodin od vjezdu, takže můžete zažít jedno „půlnoční slunce“ a využívat návštěvnického centra, kde je veškeré zázemí včetně interaktivní prohlídky historie Nordkappu s kinem. Měl jsem štěstí, v mém vymezeném čase bylo krásné počasí s jasnou oblohou a já si mohl naplno užít své vysněné půlnoční slunce. A byl to fakt zážitek, který se nedá moc popsat slovy – koukáte na slunce, jak klesá a klesá a najednou se „pár metrů“ nad hladinou moře zastaví, chvíli pokračuje rovnoběžně s mořskou hladinou a za chvíli zase začne stoupat. Natočil jsem si video, celé to nafotil a pak jsem mohl ulehnout do stanu.

Díky skvělému místu jsem ale mohl dál slunce sledovat přímo ze stanu, pomalu stoupalo výš na oblohu, a já pomalu asi ve dvě ráno usínal v jeho společnosti. V osm ráno už jsem byl zase na nohou, musím si to tu přece užít.

Šel jsem okouknout návštěvnické centrum, poseděl jsem v kině a nakoupil v obchodě se suvenýry něco na památku. A protože svět je malý a o náhody v něm není nouze, zjistil jsem, že paní u pokladny je krajanka žijící nedaleko Nordkappu. Získal jsem od ní několik tipů na zajímavé lokality v okolí. Můj čas pro návštěvu Nordkappu se však nachýlil ke konci, a ač nerad, musel jsem se s nejsevernějším koutem Evropy rozloučit. Tedy je to nejsevernější bod Evropy, kam se dá dostat autem. Skutečný nejsevernější pevninský bod Kinnarodden je na východnějším poloostrově Nordkinn. Je dostupný pouze pěšky, cesta tam a zpět trvá 2–3 dny docela těžkým terénem. Ale já svůj cíl splnil! Trvalo mi to dva a půl dne. 

A teď jsem ho opustil. Směřoval jsem zpět k náhorní plošině, kde jsem na konci jednoho z fjordů přenocoval. Ráno jsem přemýšlel, co dál. Jet teď zase přímo domů? Komu by se chtělo! Nádherná příroda, spousta zajímavých míst. A tak měním plán! Nepojedu z Nordkappu přímou cestou zpět, ale podívám se trochu ještě po Norsku. Kousek je přece město Alta, do kterého jsem se následně dopoledne vydal. Je tam muzeum se skalními rytinami pravěkých obyvatel, které jsou zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Část je pod střechou a druhá část pokračuje venku, kde se procházím po cestě přímo kolem rytin. Některé z nich jsou červeně vybarvené pro lepší viditelnost, jiné jsou ponechány v původní podobě. Moc hezké, byl jsem rád, že jsem ho navštívil. Ke konci prohlídky jsem ale slyšel nedaleko zahřmění, rychle se zatáhlo a krásné počasí, které mě doteď celou cestu provázelo, asi skončilo. Rychle jsem skončil prohlídku a nasedl do auta a ještě rychle jel za město, kde je fjord Kåfjord, ve kterém se za druhé světové války ukrýval slavný křižník Tirpitz a kde byl také spojenci v roce 1944 potopen. Zastavil jsem na parkovišti za motorkou a koukal jsem, že registrační značka motorky začíná písmenem E, což má i fiátek. Vystoupil jsem a šel jsem za chlápkem, který se právě převlékal z nepromokavého obleku. Martin bydlí asi 15 km od Pardubic a v sobotu 3. 7. vyrazil sám přes Švédsko na nejsevernější výběžek Evropy, norský Nordkapp… co mi to jen připomínalo? Takže opravdu platí, že svět je malý a o náhody v něm není nouze. S Martinem jsme se dohodli, že pojedeme kus cesty spolu. Hned po chvíli jsme vjeli do deště, který nás celý další den neopustil. Nocovali jsme v dešti na břehu řeky Barduelva a ráno pokračovali do města Narvik, které je známé díky svému přístavu, odkud se do světa vozí železná ruda. Stále pršelo. Martin se vydal na Lofoty, já zamířil do města Bodø. Chvíli potom, co jsme se vydali každý svým směrem, přestalo pršet a znovu začalo svítit slunce. Že by náhoda?

 

Do města Bodo jsem dorazil večer. Ani mi to nepřišlo, pořád jsem byl daleko na severu, takže bylo neustále světlo. Ráno jsem prošel centrum města. Byl jsem tu ale kvůli něčemu jinému – kvůli muzeu letectví, které je jedno z největších v Evropě. Strávil jsem v něm celé dopoledne a klidně bych tu mohl být mnohem déle. Je krásné, velké a interaktivní, a jeho návštěva skvěle vyšla. Přesně ten den před třemi lety zemřel můj děda, který mě právě k letectví dovedl, tak jsem na něj zavzpomínal na vhodném místě. A v té nostalgické náladě s krásným slunečným počasím jsem odjížděl z Bodø  po staré silnici Fv17, která se krásně vlní po fjordech na západě Norska. Často je nutné přejíždět fjordy trajekty. Už mě ty pomalé, vlnící se silnice kolem fjordů tolik nevadily, jako tomu bylo na začátku, kdy jsem spěchal na Nordkapp. Projížděl jsem pomalu krajinou středního Norska kolem ledovce Svartisen, který patří mezi největší na světě, a užíval si nejen krásného počasí, ale také prázdných trajektů v době covidu a vlastně nikam nespěchal, bylo tu tolik fotogenických míst. Skoro idyla. Můj poslední cíl byl ostrov Runde. Ráj fotografů, kde žije obří populace papuchalků a terejů. Když jsem na něj navečer přijížděl, byl celý v mracích, byla z něj vidět jen skála nad mořem. Doufal jsem, že ráno to bude lepší, jinak si o papuchalcích mohu nechat jen zdát. Ráno jsem se probudil opět do krásného dne!

 

Celý den jsem relaxoval v kempu a čekal, až se navečer vrátí hejna papuchalků z moře do hnízd. Povedlo se, strávil jsem s nimi asi 7 hodin, naplnil jsem několik paměťových karet a do kempu jsem se vrátil jako poslední těsně před půlnocí. Nasedl jsem do auta a odjížděl směr švédské Malmö, kam jsem dorazil v šest hodin navečer. Zbývaly mi asi čtyři hodiny do odjezdu trajektu, tak jsem se ještě honem vydal podívat do města. A pak už jen najet na trajekt. Na závěr cesty jsem si dopřál komfortu v podobě velké kajuty na přídi, přímo pod kapitánským můstkem. Ráno jsme dopluli do Lübecku a mně tak zbývaly už jen poslední kilometry přes Německo. Kousek před českými hranicemi za Drážďany se při předjíždění kamionu fiátek náhle rozvlnil. Rychle jsem zastavil a zjistil, že bylo pravé zadní kolo prázdné. Zavolal jsem odtahovou službu, vyměnili jsme kolo a s dojezdovou rezervou jsem dojel do Ústí nad Labem. Pneuservisy už byly zavřené, takže ještě poslední změna plánu. Plány jsou přeci od toho, aby se měnily. 


Celá cesta trvala přesně 14 dní. Ujel jsem při ní více než 8 500 kilometrů přes 6 evropských států s průměrnou spotřebou 6,7 l/100 km. Do dnešního dne jsem neplatil ani pokutu za pepřový sprej ve Švédsku (žádné vyrozumění od českých úřadů mi nepřišlo, ani reakce na můj dopis švédské ombudsmance) ani za dálnice a trajekty v Norsku. Je možné, že díky tenkrát probíhající pandemii onemocnění Covid-19 bylo vše v režimu, kdy se takovéto poplatky promíjí. Cesta byla skvělým zážitkem. Nejen v tom, co všechno jsem viděl, ale i v tom, že jsem vyrazil bez jakýchkoliv očekávání, neměl jsem nic konkrétně zařízené a naplánované. Mohl jsem si tak zastavit, kdy jsem chtěl a kde jsem chtěl, a přespat prostě tam, kam jsem dojel. Nestresoval jsem se tím, že nestihnu trajekt nebo musím být někde včas a podobně. Potřebujete si vyčistit hlavu? Rozhodně na takovou nebo podobnou cestu vyrazte!

Film z cesty

 

Fotogalerie