14 --- 2021-01-09 - 15.57.23 - Samsung Note20Ultra.jpg

S BMW X1 do bulharských hor a zase zpět

Cože? Iks jednička? Do bulharských hor? Taková byla naše reakce na jinak skvělou nabídku českého zastoupení BMW, že nám jako druhý expediční vůz zapůjčí BMW X1 20i xDrive. Pravda, první možnost byla nabídka MINI Cooper v třídveřové variantě. Kdo nebyl v bulharských horách, řekl by si, že by to bylo super užít si v MINI, mít možnost projet si horské zatáčky a serpentiny v autě, které vyhrálo několik rallye. Jenže kdo v bulharských horách byl, ví, že bez čtyřkolky a bez zvýšeného podvozku tam není radno jezdit. A my tam byli. Víckrát. Proto i nad nabídkou X1 panovaly rozpaky - zvládne to? Taková městská leštěnka? Ano, sice má pohon xDrive (X1 je postavené na konceptu předokolky s přidáváním pohonu zadní nápravy podle aktuální situace), ale bude to stačit? Bulharská divočina nejsou české hory! A vejdeme se do ní? Do auta, ne do divočiny. Do takového mrňouse (ehm, říká ten, který jinak jezdí Smartem)? Tři fotografové s plným vybavením? To je na každého k běžnému zavazadlu navíc alespoň jeden velký těžký batoh s technikou. Mám rád výzvy, proto jsme nabídku přijali. Letošní expedice na fotografování divokých zvířat obývajících zapomenutý kout Bulharska byla do poslední chvíle kvůli šíření nemoci Covid-19 nejistá. Bulharsko ale na začátku ledna patřilo mezi bezpečné země, a proto se expedice mohla uskutečnit pouze s tím, že po návratu musíme absolvovat PCR test. To je ale maličkost. 

 

V pátek 8. ledna dopoledne jsme vyrazili zatím ve dvou v lesknoucím se modrém “bejby” BMW X1 na 1 500 kilometrů dlouhou cestu z Pardubic až do pohoří Východní Rodopy téměř na hranicích s Tureckem a Řeckem. První křest ohněm pro X1 byla Morava. Zasněženou Vysočinu kolem Žďáru nad Sázavou neberu, to byla pro auto brnkačka. Morava je ale horší. Pro auto. Teda spíš pro kufr. Pod Brnem jsme totiž nabrali posledního člena naší posádky, a tím jsme museli řešit nerudovskou otázku ‘Kam s ním?’. Ani ne tak s Michalem, jako spíš s jeho zavazadly. Neforemné věci jako stativy jsme uložili pod podlahu kufru, ale do samotného kufru se pak vešly věci jen dvou z nás. Kdybychom zrušili kryt kufru a auto naložili až po střechu, vešli bychom se bez problémů, jelikož jsme ale jeli jen ve třech, mohli jsme využít zadní druhé sedadlo jako odkladiště. Takže v prvním výzvě X1 obstála! Vešli jsme se! 

 

Na D1 před Brnem se k nám připojila pražská část výpravy a její v Bulharsku už prověřený hybridní Lexus. A hurá na cestu! Vyrazili jsme směrem na Slovensko a z něj hned do placky známé spíše pod názvem Maďarsko. Kvůli Covidu-19 ho cizinci mohli jen projet, a tak jsme na hranicích vyfasovali nálepku “Only for transit” a jeli dál. Vzhledem k tomu, že se mohlo zastavit jen na určených benzínkách, nikde jsme se nezdržovali a po 6,5 hodinách přijeli na hranice se Srbskem. To není v Evropské Unii, a proto nás čekala standardní hraniční kontrola. Chvíli jsme museli stát ve frontě aut, a tak jsme mohli udělat první zhodnocení X1. Původní plán byl, že se budeme v řízení střídat, když jsme všichni tři řidiči. K tomu ale nedošlo. Nechtělo se mi dát volant z ruky. I přesto, že jsme měli jen pár krátkých přestávek, necítil jsem žádnou únavu ani bolest v zádech z přesezení. Elektricky nastavitelné sedadlo jsem si předem  nastavil, aby mi co nejvíc vyhovovalo. A bylo to znát. Možnost regulace v bedrech, boční vedení i délka sedáku, to vše hodně přispívalo ke skvělému komfortu a minimální únavě. Prozatím jsme jeli téměř celou cestu po dálnicích, a tak jízdní vlastnosti  auta nebylo zatím možné soudit. Co nám na takhle dlouhou cestu trochu chybělo, byly bezpečnostní prvky, které naše X1 neměla. Byla vybavena “pouze” standardním tempomatem a krizovým brzděním. Adaptivní tempomat a hlídání jízdního pruhu by se hodily, rozhodně by to přispěly k jízdnímu komfortu. Dvoulitrový benzínový čtyřválec s turbem je to lepší, co v X1 můžete mít. Výkon 192 koní ve spojení s osmistupňovým automatem umí s autem pěkně zahýbat, a to i v plném naložení. Pro sportovnější jízdu je lepší přepnout do režimu SPORT, který pustí motor do vyšších otáček, a v nastavení si můžete vybrat, zda chcete i přitvrdit podvozek. Daní za to je samozřejmě vyšší spotřeba. S tím jsme však počítali, na srbských hranicích se spotřeba pohybovala lehce přes 7,5 l / 100 km. A to jsme měli před sebou ještě srbské hory a samozřejmě bulharské Rodopy. 

 

V polovině Srbska nás však čekalo překvapení. Za Bělehradem začalo hustě sněžit! V minulých letech byla dostavěna dálnice, a tak se dá celé Srbsko běžně přejet za 5 hodin. Ale bohužel zrovna nebylo “běžně”! Naše průměrná rychlost klesla tak, že jsme chvílemi měli pocit, že nás předbíhají i nehybné předměty. A v tu chvíli jsme začali mít dojem, že na bulharských hranicích, kam míříme, začali vyrábět cestářské vozy. Srbští silničáři asi zaspali, za celou cestu jsme v našem směru potkali jen asi dva sypače, zato v protisměru jeli snad každých 20 minut minimálně tři. Už nás také nepřekvapovaly dopravní značky omezující rychlost na 60 km/h při sněžení - chvílemi jsme té rychlosti dokázali dosáhnout! Jelikož bylo už pozdě večer a v Srbsku platil zákaz vycházení, jeli jsme po dálnici v podstatě sami. Závratnou rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Na bulharských hranicích jsme se od místního celníka dozvěděli, že sněžení bude trvat už jen chvíli a už před Sofií, která je od srbsko-bulharských hranic pouze 50 km, je sucho. Možná myslel jinou Sofii, protože ještě asi 100 kilometrů za ní hustě sněžilo. Sice cesta moc neubíhala, ale alespoň jsme se těšili, že budeme mít ve Východních Rodopech vytoužený sníh, kterého jsme se v minulých letech nedočkali. To bychom ale nesměli jet na jihovýchod. Na úrovni Plovdivu přešlo sněžení v déšť a sníh zmizel jak lusknutím prstu. Do cíle - naší každoroční základny Vulture Center na břehu řeky Ardy na okraji městečka Madzharovo - jsme přijeli před šestou hodinou ranní místního času (v Bulharsku je o hodinu víc než v Čechách) za vydatného deště. Za 17 hodin jsme ujeli celkem 1 529 kilometrů s průměrnou spotřebou 7,3 l/100 km a průměrnou rychlostí 94,5 km/hod. S autem jsem se sžil hodně rychle, i když před odjezdem nebyl čas prozkoumávat a učit se jednotlivé ovládací prvky, všechno je tak nějak intuitivní, ruka vždy padne na místo, kde byste očekávali daný knoflík nebo ovládací prvek. Snad jedině infotainment trochu pokulhává a zobrazování informací by mohlo být intuitivnější a lépe propracované - některé informace musíte složitě hledat a v některých obrazovkách jednoduše nevidíte, jaká se vám například hraje skladba. Skvělé je uvítací logo X1 promítané na zem před dveře řidiče (osvětlené kliky svítící pod nohy je v tomto segmentu už dnes standard), což působilo efektivně zejména později na  rozbahněných cestách v lesích uprostřed divočiny! 

 

První den v Bulharsku byl  ve znamení projíždění okolí. Městečko Madzharovo, které leží na břehu řeky Ardy, je bývalé hornické město, kde v dobách jeho největší slávy žilo několik tisíc obyvatel. Dnes jich je pár stovek, což je nejlépe vidět po setmění, kdy v některých panelácích svítí jen jedno okno. V okolních vesnicích je situace hodně podobná, spousta domů je v různém stádiu rozkladu a pouze u některých svítící okna a před vraty stojící auta ukazují, že zde někdo žije. Pohoří Východní Rodopy je nižší částí Rodop, nejvyšší vrcholy jen lehce přesahují výšku 700 m n.m. a až na výjimky kolem řeky Ardy nejsou kopce nijak skalnaté, takže se tu hodně chová dobytek, který se volně pohybuje po krajině. Celkově je krajina velmi atraktivní - meandrující kaňon řeky Ardy, listnaté lesy, které mají i v zimě oranžové listí, louky a pastviny… to vše dává místní krajině unikátní ráz, který si každý zamiluje.

 

Ve vesnicích, kterým dominují štíhlé věže minaretů (v mnoha vesnicích žijí Pomaci, což jsou bulharští muslimové), se dají pozorovat sýčci obecní, kteří u nás patří mezi už téměř vyhubené. Různá polorozpadlá a rozpadlá stavení bulharského venkova jim ale svědčí, a v jedné vesnici se jich tak dá pozorovat i několik najednou. Stejně tak se dá často spatřit třeba puštík obecný nebo sova pálená. Vzhledem k tomu, že bylo pořád deštivo, jako při našem příjezdu, nepodařilo se nám vyfotografovat první den vůbec nic. Na sovu pálenou jsme číhali u menšího kostela a díky termovizi věděli, že jsou v kostele dvě. Připravili jsme si světlomety obou aut k osvětlení scény a nic. Každý den holt není posvícení, je to divoká příroda - nejde poručit sově, aby si sedla, kam si vyberete, nebo aby chvilku počkala. A tak jsme místo divoké přírody fotografovali a natáčeli expediční BMW X1 v divokém terénu, na rozmoklé louce a bahnité cestě. Tam jsme se ho pokusili dostat do smyku. Se zapnutou  stabilizaci systém xDrive přenášel výkon na jednotlivé nápravy tak, jak zrovna bylo potřeba, a auto sedělo jak přibité a drželo přesně zvolenou stopu. I po vypnutí stabilizace bylo hodně těžké auto takzvaně urvat. 

 

Další den jsme se vypravili k nedaleké přehradě Studen Kladenets, na jejímž břehu žije v rámci reintrodukčního programu stádo zubrů evropských. Vzdušnou čarou asi 30 kilometrů znamená po východorodopských silnicích a cestách asi dvě hodiny jízdy. Navíc kvůli několikadennímu intenzivnímu dešti byly cesty ještě mnohem hůře sjízdné než obvykle a některé byly i zaplavené řekou Arda, o čemž jsme se měli možnost přesvědčit na vlastních kolech. Stejným směrem jako zmíněná přehrada leží i jedna z nejvýznamnějších místních památek, a to takzvaný Čertův most přes řeku Ardu, který ještě donedávna byl dostupný pouze v terénních vozech. Nyní je situace trochu lepší, ale i tak není radno k mostu z kopce sjíždět bez pohonu 4x4, asfaltová silnice končí asi dva kilometry před mostem a zbytek je ponechán v původním stavu kvůli autentickému vzhledu krajiny. Čertův most (bulharsky Ďavolski most) je kamenný most se třemi oblouky postavený v úzké soutěsce jako součást cesty spojující nížinu v Thrácii se severním pobřežím Egejského moře. Byl postaven v letech 1515-1518 na příkaz sultána Selima I., vládce Osmanské říše, a se svojí délkou 56 metrů patří k nejdelším v Rodopech. Most, ne sultán. Poslední dva kilometry cesty opravdu nejsou žádná procházka růžovým sadem, obzvlášť v dešti, kdy je cesta rozbahněná a plná velkých kaluží. X1 obstála i v této výzvě. Projeli jsme! Od mostu se po podobných cestách vydáváme po proudu řeky k přehradě okouknout zubří stádo. Cestu plnou výmolů a spadaných kamenů z okolních skalisek zdoláváme pomalým tempem, takže na místě zjišťujeme, že se sem budeme muset ještě jednou vrátit, protože strážci hlídající zubry mají dnes k dispozici už jen jedno auto a cizí vozy do oblasti kvůli bezpečnosti nesmí. Cestou zpět do Madzharova jedeme trochu delší, zato o hodně horší cestou. Na displeji navigace sledujeme, jak stále narůstá vzdálenost místo toho, aby se zmenšovala. Ze sedmdesáti kilometrů se stala skoro stovka. Z kamenité cesty se stává lesní stezka. Ale mapy.cz  stále ukazují silnici jako červenou, tedy hlavní. I když máme podezření, jestli se nejedná o červenou turistickou trasu... Škoda že už byla tma a nemohli jsme si tak pořádně vychutnat skutečně offroadovou jízdu lesem, kde není nouze o stromy skoro spadlé do cesty, různé balvany a vyježděné koleje. Že se jedná o skutečně používanou komunikaci, zjišťujeme asi v polovině, kdy proti nám jede bílá dodávka. I když jede je silné slovo. Tato zkratka nám ale překvapivě ušetřila přes půl hodiny jízdy!

 

Další dny trávíme fotografováním šakalů obecných, supů bělohlavých, orlů mořských a dalších zástupců ptačí říše na vrcholu kopce nad Madzharovem ze speciálních fotokrytů. Jeden den se na nastraženou mršinu slétlo hejno asi 80 supů doprovázené třemi šakaly, druhý den se nedělo téměř nic až na příchod ovčáckého psa a přílet orla mořského a další den znova přiletělo hejno supů a za nimi dorazilo opět pár šakalů, a měli jsme tak možnost sledovat a fotografovat potyčky mezi těmito dvěma druhy. Šakali totiž pochopili, že je pro ně bezpečnější se vmísit mezi hodující supy a tu a tam od nich schytat nějaký ten štípanec. Mají totiž jistotu, že v okolí není žádné nebezpečí. Supi totiž nejdříve (klidně i několik hodin) krouží kolem potravy a vyhodnocují situaci pomocí průzkumníků, a až když je v širokém okolí opravdu bezpečno, přistanou a pustí se do hodování. Živit se se supy je tedy pro tyto zástupce psí říše více než výhodné. Zejména v době, kdy skončila lovecká sezóna, kde šakali patří mezi lovnou zvěř. Prostě příroda, která se chová podle svého. K fotokrytu se ale naše BMW bohužel nepodívalo! Vrchol není klasickým autem dostupný. Náš bulharský kamarád Marin, který je zároveň šéfem Nature Madzharovo, má k těmto účelům upravenou letitou dodávku Mitsubishi s pohonem 4x4, redukcí a uzávěrkou diferenciálů, navíc se speciálními pneumatikami ruské armády. Při každé jízdě nahoru nás napadá zásadní otázka - vyjel by to některý z moderních off-roadů? Tipujeme, že spíš ne, protože v některých pasážích by měl problém i pěší. 

 

Číhání na vrcholu kopce jsme proložili další návštěvou zubrů, na rozdíl od předchozí cesty jsme však už jeli přímo. I tak nám to ale trvalo skoro dvě hodiny tam a podobný čas zpátky. Zážitky se zubry popsal na svých WWW stránkách Ondra Prosický. Po cestě zpět jsme se ještě zastavili u železného mostu, kde byla krásně vidět rozvodněná řeka Arda. 

 

Před odjezdem zpět do ČR jsme ještě jednou navštívili fotokryt, kde nás opět poctilo návštěvou hejno supů. Během našeho pobytu se změnil vývoj pandemické situace kolem koronaviru, Bulharsko bylo zařazeno mezi bezpečné země a nově po návratu nebyly potřeba ani PCR testy ani karanténa. Cestou zpět bylo pěkné počasí, a mohli jsme si tedy lépe vychutnat jízdu po dálnici a dynamiku vozu při předjíždění. Jediný zádrhel byl na srbsko-maďarské hranici, kde jsme museli čekat celé dvě hodiny. V jiných letech jsme hlavní dálniční přechod objížděli přes asi 50 km vzdálený malý přechod, který využívají převážně místní, kvůli koronaviru byly ale pro tranzit určené pouze velké přechody. A na nich si Maďaři pravidelně dávají s odbavováním na čas a nikam nespěchají. Když se jim někdo nelíbí, podrobí cestující i auto důkladné kontrole. Nám nakonec stačilo pouze otevřít kufr a prohlídka byla hotová. Přes Maďarsko a Slovensko jsme už frčeli bez sebemenších problémů až domů. Po 15 hodinách cesty, lehce po půlnoci 17. ledna, jsme dorazili zpět do Pardubic. Celkově jsme na této bulharské expedici najeli 3 839 km, za volantem jsem seděl skoro 50 hodin a průměrná spotřeba se ustálila na 8,4 l/100 km. Auto samotné fungovalo perfektně, překvapila nás jeho prostupnost terénem, kterou bych u tohoto, co si budeme povídat, městského off-roadu, nečekal. Na zasněžené dálnici, blátivých cestách, štěrkových silnicích i podmáčené louce drželo jak přibité díky systému xDrive. Ve třech lidech se v BMW X1 cestovalo pohodlně, ani dospělý muž neměl problém se sezením na zadních sedadlech. Motor běžel velmi tiše a hladce, při puštěné hudbě, jak jsme s kolegou konstatovali, nebyl uvnitř slyšet, ani když se vytáčel do vyšších otáček. Motor, ne kolega. V jednu chvíli jsme museli dohánět druhý expediční vůz, který nám kvůli menší koloně ujel, a při rychlosti přesahující povolenou dálniční rychlost v Maďarsku se auto chovalo naprosto předvídatelně a měli jsme pocit, že jedeme mnohem pomaleji. I na některých příšerných východorodopských silnicích a cestách jsme se cítili pohodlně i při průjezdech kaluží a děr, které byly větší, než se na první pohled zdálo. 

 

Závěrem se musím omluvit za pojmy jako městská leštěnka, mrňous, bejby a podobně. Po návratu rozhodně jako leštěnka nevypadal - sůl a roztálý sníh se na vzhledu dost podepsaly. BMW X1 je plnohodnotný parťák i na delší cestu do lehkého i středně těžkého terénu a odveze i slušné množství zavazadel. Díky kompaktním rozměrům oproti větším sourozencům z řady X je však obratnější a vzhledem k poměru váha - výkon je v dané motorizaci i hbitější. V modré barvě s černými ledvinkami a M-paketem navíc vypadá naprosto skvěle. 

Film z cesty

 

Fotogalerie